Jezero Nikaragua nebo Cocibolca - pokračování

Jezero Nikaragua nebo Cocibolca - pokračování

NIKARAGUA - Loď vyskakuje a lítá nad hladinu, skřípí a naklání se tak, že ji od nabrání vody okýnkem dělí pouhých deset centimetrů. Skáče na vlnách tři metry nahoru, tři dolů. Skrz škvíru v prknech se snažím sledovat, zda je třeba utíkat nebo mám ještě klidně sedět. Nevím, jestli to, co vidím, je nebe či moře, všechno má šedou barvu a orientovat se mohu jen podle občas se objevujícího obzoru. Začíná se mi dělat špatně od žaludku.

Kluci vedle mě mají hlavu položenou na rukách, nechtějí se na to dívat. Jeden z nich vydává nějaké zvuky - je opravdu vyděšený k smrti a úpí stejně jako já. Brečím. V duchu se loučím se všemi a prosím za odpuštění. Netušila jsem, že v mém obyčejném českém životě, bez válek a nebezpečných nemocí, budu vystavena podobnému nebezpečí. Nevěděla jsem, že to přijde tak brzo. Ale koneckonců by se s tím dalo počítat. Kolik mladých lidí přišlo o život jen proto, že se vydali do světa. Už nikdy takovou hloupost neudělám a lodí jezdit nebudu. Pokud to přežiju.

Jsem odhodlaná plavat, a snažit se zachránit. Dokonce jsem si už sundala i foťák z krku. Mám ho položený na klíně. Až se dovnitř nahrne voda, odhodím ho. Můj milý zlatý foťák, který bych nikdy nikde nenechala napospas osudu. Teď jsem však připravená nechat ho utopit. Je to ode mě hnusné a přemýšlím, zda bych to s ním opravdu nezvládla a zda si ho nemám dát zpátky na krk.

Jak v těch dvoumetrových vlnách budeme proboha plavat?

Skrze slzy vyhlédnu ven. Ne. Je to beznadějné. Pokud se potopíme a mně se i s Martinem podaří nějakým zázrakem z téhle přetížené lodi dostat ven, přes ostatní lidi (když si vzpomenu, jak zmateně a překotně vystupují z autobusů, pochybuji, že by kdokoliv zachoval klid), přes zavazadla, pytle s moukou a plachtu, která je přivázaná na okně... jak v těch dvoumetrových vlnách budeme proboha plavat? A jak, pokud přežijeme prvních deset minut, vydržíme plavat až ke břehu? Ne, není to možné. Nepřežijeme to.

Maminka naproti, která uklidňovala brečící miminko, je bílá a drží se stěny. Vypadá, že omdlí. Brečí hrůzou a její dítě neví, co se děje. Nějaký muž se ji snaží uklidnit, ale ona se už kácí k zemi, podlamují se jí kolena. Několik lidí ji táhne zpět na sedačku. Kdosi bere dítě do rukou. Paní, která sedí kousek ode mě s malým synem, najednou kluka pouští a předklání se. Hlasitě zvrací. Jsem otupělá. Martin svírá moji ruku, myslí si, že mě to uklidí. Říkám mu aspoň, ať zvedne nohy, aby k němu nedoplavaly ty zvratky, které se okamžitě mísí s vodou uvnitř naší kabiny - naší rakve. Ale je to asi jedno, stejně budeme za chvíli všichni v jezeře. Pán vedle mě se už dávno se mnou přestal bavit. Teď ho slyším odříkávat otčenáš.

Odhadli to dobře, že už je čas vyjet?

Zachycuji pohled jiného člověka, muže, který pomohl mladé ženě zpět na lavičku. Usmívá se na mě a zvedá palec, jako že všechno bude fajn. Moje oči ho zase opouští. Nevěřím mu. Stejně tak nevěřím pánovi vedle mě, že už tam skoro jsme. Vlny jsou pořád stejné. Můžu si tisíckrát říkat, že když to ta loď vydržela doteď a když už na tomhle jezeře jezdí sto let, že to vydrží ještě další hodinu, aniž by se převrátila. Náš život totiž záleží na deseti centimetrech, na tom, zda to kapitán zvládne, zda neudělá chybu a na tom, zda se nezvedne ještě silnější vítr. Znovu si vybavuji slova lodníků, že byla dva dny taková bouře, že žádná loď nevyjela... Odhadli to dobře, že už je čas vyjet?

Paní se synem zase zvrací mezi své nohy na podlahu. Utrpení je nekonečné. Už trvá dvě hodiny. Pán vedle mě donutí se podívat skrze plachtu - skutečně vidím ostrov Ometepe - vidím ZEMI! Ještě zbývá asi půl hodiny.

Už ani nebrečím. Jsem smířená s osudem a usínám vyčerpáním. Probouzím se až u břehu. Vidím radostný úsměv Martina a slyším zmatek kolem sebe. Lidé se cpou k východu. Lodníci otevírají železné dveře, dovnitř vtékají poslední litry vody, chystáme se přirazit k molu. Lidi se cpou jak šílení k místu, kde zaměstnanci uvolňují plachtu. Všichni chtějí ven. Z venku čekají napřažené ruce, všichni nám pomáhají na molo a na pevninu. Mám chuť ji políbit. Cítím, jak se mi třesou nohy.

Na tomhle ostrově asi zůstanu navždy...

Za mnou jde ten usměvavý pán s manželkou a anglicky se mě ptá, jak mi je a jestli se už nebojím. Prý jeli touhle lodí poprvé. Je to Nikaragujec, ale emigroval do USA. Teď přijeli na dovolenou do své rodné vlasti. Chtěli navštívit místa, na která se nikdy předtím nepodívali. No, myslím, že na svoji dovolenou nikdy nezapomenou...

Už se těším na cestu zpět. Mám chuť se otočit a okamžitě se vrátit. Když ale pomyslím na to, co jsem právě NÁHODOU přežila, mám dojem, že už to nikdy nemůžu absolvovat znovu a že na tomhle ostrově asi zůstanu navždy.

Pro napnuté: Za tři dny se jezero uklidnilo tak, že jsme při návratu na pevninu necítili ani vlnku.

 

Posted on