Konečně se objevuje jezero Nikaragua nebo Cocibolca

Konečně se objevuje jezero Nikaragua nebo Cocibolca

Nikaragua - konečně se objevuje jezero Nikaragua nebo Cocibolca a je čas vystoupit z taxíku. Pláž je liduprázdná. Není divu. Počasí totiž není nic moc, obloha je šedá a jezero vypadá, jako by na něm řádil tajfun. Na písečnou pláž narážejí obrovské vlny hnané silným větrem. I na moři by takovéhle vlny vypadaly docela děsivě, co teprve na obyčejném sladkovodním jezeře - i když desátém největším na světě.

V dálce uprostřed jezera je vidět obrovská sopka. Ostrov Ometepe, náš cíl. Největší sladkovodní ostrov na světě. Na fotku vsak není čas - přibíhá chlapeček s rozpraskanými rty a vyšisovanými vlasy a volá na nás, že loď už odjíždí a že si máme pospíšit. Vydáváme se tedy směrem k lodi. Nevidíme ji, ale stojí prý na konci dlouhého mola, které vede asi tři sta metrů od břehu mezi vysoké vlny. A opravdu, po chvíli stojíme na místě a vedle mola, dole na vodě se zmítá dřevěná kocábka. Je asi deset metrů dlouhá a stlučená z prkýnek. Má jedinou kabinu v podpalubí a na její střeše, kterou už teď omývají vlny, stojí kormidelní kabina.

"Máte štěstí! Jsme první loď, která po dvou dnech vyjíždí..."

Rozhlédnu se naposledy kolem sebe, na vlny, na hlubokou černou vodu (žijí zde prý jediní sladkovodní žraloci na světě - jezero bývalo kdysi dávno součástí oceánu). Najednou mám takový zvláštní pocit, že bychom možná měli počkat a nejezdit v takovémhle počasí. Muži kolem vypadají nervózně. Natahují ruce, že jim máme dát batohy, popohánějí nás, že máme nastoupit. "Máte štěstí! Jsme první loď, která po dvou dnech vyjíždí. Ještě před chvílí byly takové vlny, že by to nešlo, teď se to trochu uklidnilo." Hází batohy dolů mezi cestující a pak seskakujeme i my.

Několik dlouhých řad lavic už je plně obsazeno. Lidé jsou tiší a koukají na nás, nově příchozí. Ještě je místo na přídi. Aspoň budeme mít dobrý výhled! Přicházejí lodníci. Proč mají na sobě jen plavky a proč jsou bosi? Je to jedno. Zapomínám na svoje obavy a probouzí se ve mě reportér. Je to vzrušující.

Lapám po dechu, zdá se, že vlna nemá konce...

Muži bojují s tlustými kotevními lany a s vodou, co na ně stříká. Sledujeme, co budou dělat dál. Ze střechy sundávají obrovské plachty z povoskovaného plátna. Pevně je přivazují podél celé lodi - kolem všech oken, na obou stranách. Pak zas běží zpět na špičku. Najednou je slyšet křik, muži uskakují a chytají se dveří přede mnou. Snaží se je zavřít, ale vítr je zase otevírá. Než stihnu pochopit, proč tak úpěnlivě chtějí ty dveře zavřít, zalévá mě obrovská vlna hnědé vody z jezera. Lapám po dechu, zdá se, že vlna nemá konce. Konečně její hladina klesá a voda se rozlévá po celém podpalubí. Na všechny věci. Zanechává mě a Martina mokré až po krk a po kolena ve vodě. Chvíli jsme v šoku a mně pomalu dochází, proč jsou lodníci polonazí.

Loď už je odvázaná a dostává se do pohybu. Jedním koutkem oka vidím, jak se cestující chytají, čeho mohou. Někteří se modlí. My jsme si stále ještě nestačili sednout, a tak klopýtáme a za mocného trhnutí (do lodi narazila další vlna) zase padáme do vody. Snažíme se vstát, ale přichází náraz z druhé strany. Je to nemožné. Připadám si jako Robinson Crusoe před ztroskotáním, a to jsme ještě neodrazili od mola. To nejlepší má ale teprve přijít.

Kapitán zvyšuje obrátky. Snaží se vyhrát nad vlnami...

Kapitán se snaží udržet kurs, ale zdá se, že vlny mu v tom brání. Místo aby jel přímo tam, kam potřebuje, musí volit cestu po vlnách a dávat pozor, aby ho nějaká z boku nepřevrátila. Nechápu, jak to chce dokázat, vlny se na nás valí ze všech stran. Sedím tiše na svém sedadle. Pán vedle mě se snaží bavit se se mnou anglicky. Kluci, kteří sedí na druhé straně, se něčemu smějí. Uvědomuji si, že jsem skrz naskrz mokrá a sedím na mokrém sedadle. Nic z toho se mi nelíbí.

Moje myšlenky přerušuje hukot motoru. Kapitán zvyšuje obrátky. Snaží se vyhrát nad vlnami. Rozhlížím se a snažím se z obličejů ostatních lidí vyčíst, zda je to normální a jak moc se bojí. Malé děťátko brečí. Jeho maminka se ho snaží uklidnit. Paní naproti mě svírá svého desetiletého syna pevně v náručí, zatímco padají doprava doleva na své sousedy. Je těžké říct, kdo z těch dvou se bojí víc. Na druhé straně sedí starý manželský pár. Dědoušek poplácává babičku po koleni a soustrastně na ni hledí. Ona cosi drmolí a má sepnuté ruce. Modlí se. Pak skončí, pokřižuje se a rychle začne něco hledat v tašce. Je to žínka. Otírá si zpocené čelo a přikládá k ústům. Chce se jí zvracet, ale zatím to zvládá.

Něco nedává smysl. Horizont má být přece vodorovný...

Najednou loď vyskočí vysoko nad hladinu a všichni jsme na několik vteřin vyhozeni do vzduchu. Chvíle krátká, ale plná hrůzy. Jak vysoká vlna to musela být? Hromadně dopadneme na sedadla a ozve se strašné zaskřípění. Skrze zakrytá okna je chvílemi vidět obzor vzdalujícího se břehu. Něco nedává smysl. Horizont má být přece vodorovný, tenhle však mění svou pozici a co chvíli je v sedmdesátistupňovém sklonu v porovnání s naší podlahou. Pak zmizí a jediné, co vidím, je tmavá vodní hladina. Otočím se za sebe. Je to tak - na mé straně je vidět jen nebe.

Loď se převrátí na druhou stranu a na moje záda chlístá další proud. Uskakujeme, ale pozdě. Už chápu, proč tam ty plachty jsou, i když mi jejich použití připadá strašně nebezpečné. Nedovedu si představit, jak bychom se vůbec mohli dostat ven, kdyby se loď začala potápět. Není tu žádný únikový východ, spolu s námi je v podpalubí sice spousta záchranných vest, ale ty jsou pečlivě zauzlovány v krabicích a nejede tu s námi jediný zaměstnanec - všichni jsou nahoře na střeše, pochybuji, že by se nám snažili pomoct.

Kromě tlustých plachet na oknech by nám v úniku bránily i těžké železné dveře, zavřené zvenku na západku. Vezou nás tu jako černé pasažéry, napadá mě. Vzpomenu si na loď, která před dvěma lety ztroskotala někde u Filipín. Taková malá dřevěná byla, bylo to ve zprávách, utonulo tam asi dvě stě lidí. Začínám mít strach. Opravdový strach...

Jezero Nikaragua nebo Cocibolca - pokračování....

Posted on