Ometepe - Ostrov, který vydá za kontinent

Ometepe - Ostrov, který vydá za kontinent

NIKARAGUA - Na první pohled je to obyčejný kopec uprostřed jezera. Zdá se pustý, šedý a neobydlený. Ale už při prvních minutách naší cesty lodí na největší sladkovodní ostrov na světě bylo jasné, že tohle jezero není jen obyčejné jezero a ostrov nebude jen obyčejný ostrov.

V první řadě se jedná o ostrovy dva. Tedy vlastně dvě sopky, spojené úzkým proužkem pevniny. Jedna z nich (Concepción 1610 m.n.m.) je stále ještě aktivní a celý den se nad ní vznáší malý obláček. Ta druhá (Maderas 1394 m.n.m.) je vyhaslá už tisíce let a kromě toho, že se v jejím jícnu vytvořilo jezero, je zajímavá tím, že na jejích svazích roste nádherný prales, ve kterém jsou ukryté desítky předkolubovských petroglifů. Břehy obou sopek jsou písečné i kamenité, občas schované v tropické vegetaci a těší se velké oblibě dětí i dospělých, kteří se v jezeře neustále koupou. Ostrov Ometepe je totiž jedním z nejteplejších míst v Nikaragui, stejně jako Nikaragua je jednou z nejteplejších zemích jižně od USA.

Lidé si sice stěžují, že jim na sopečné půdě nic neroste, ale možná proto jsou zvyklí dělat se svými pozemky zázraky: Domečky jsou tu malé a barevné, zahrádky plné velikých květů a tropických rostlin. Rána i večery jsou zalité zlatým světlem a každá ulice alespoň na chvíli oživne. Děti jdou do školy, babičky s deštníky na návštěvu, tátové na koních vyrážejí za prací. Dlouhé prašné cesty jsou místem, kde se všichni potkávají a zdraví - všichni se přece znají. Autobusáci jsou milí, pomáhají ženám s taškami a balíky slepic a když někdo nemá místo, zpacifikují všechny cestující tak, aby si každý mohl sednout.

Rodiny tráví siestu, čas největšího horka a vražedného slunce, ve stínu. Stará paní přebírá kukuřici, dva manželé a jejich děti vylupují dlouhé lusky ze stromů z jejich tvrdé kůry - je to oblíbená osvěžující nakyslá pochoutka. Starý muž už poněkolikáté čistí svou mačetu a kouskem špeku leští její pouzdro. Je krásně zdobené a je na něj patřičně pyšný - přivezl si ho před pěti lety z pevniny. Navečer se na křižovatkách pořádají veledůležitá baseballová utkání malých dětí. Hrát může každý, kdo má nohy - jako pálka slouží starý okap a jako míček otřepaný tenisák. Občas se hra musí přerušit - to když projíždí starý dvoukolák tažený voly.

Odříznuti od světa

Ať už pojedete lodí šest hodin z Granady nebo tři ze San Jorge, v každém případě vystoupíte na Concepción. Tenhle ostrov je větší a je prostě blíž. Přivítají vás klidné ulice s ospalou atmosférou, pro Nikaraguu tak neobvyklou. Lidé se tu totiž za ničím nehoní. Žijí si svůj život na ostrově a ostatní svět se jich netýká. Ano, někteří sice postavili malé hotýlky a restaurace, aby se návštěvníci z pevniny měli kde ubytovat a najíst, ale tím veškerá podpora turistického ruchu a jakékoliv ekonomiky končí. Ostrované mají vše, co potřebují - čerstvé ryby, hromadu báječného ovoce, které doslova opadává ze stromů, obchody, internet, pravidelnou dopravu několika autobusů, spousty škol a institucí.

Ti, kteří pracují, tráví dny na svých banánových a kávových plantážích, nebo je hlídají pro někoho jiného, a ti, kteří už jsou na odpočinku, sedí před svým domem a zdraví nově příchozí. Jsou totiž šíleně zvědaví a kontakt s vnějším světem jim přeci jen občas schází. Pro některé je cesta lodí příliš drahá, pro jiné nebezpečná (viz. minulý článek) a ostatní si na novinky raději počkají ve stínu v houpacím křesle. Když se setkají s cizincem, je to pro ně nezapomenutelný zážitek na dlouhá léta. "Byl tady jeden Angličan, no bydlel tady na břehu jezera asi týden. Moc milý člověk to byl. Neznáte ho? Říkal, že se vrátí, ale zatím nepřijel," povídala jedna paní, která stála po pás v jezeře a prala prádlo. Museli jsme ji zklamat, že Angličana neznáme, ale zeptali jsme se, jak už je to dlouho, co tam byl. Prý pět let. Ale ona pořád čeká. Neopomene se zeptat ani nás "Kdy se vrátíte?"

Tropický ráj

Ostrov Maderas je sice menší, zato vás ale potěší svou krásnou přírodou. Do pralesa je to od autobusu coby kamenem dohodil – dva a půl kilometru do kopce. Je lepší vyrazit ráno, protože když se na Ometepe řekne "horko", bere se to vážně. Když vystoupáte na úroveň pralesa a otočíte se, uvidíte celé modré jezero s vedlejší sopkou jako na dlani. A když půjdete ještě dál a zahledíte se do větví těch obrovských stromů, zjistíte, že vás z výšky čtyřiceti metrů pozoruje několik černých korálků. Vlastně je to celá opičí tlupa, která ví, že je tam nahoře v bezpečí, a nechá vás nahlížet do svého svobodného života, jak dlouho budete chtít. Výhled na opice a jezero, lemovaný liánami a palmovými listy vám občas zastíní silueta tukana nebo papouška a na botu se vám občas usadí veliký barevný motýl. Nejednou vás napadne, že ostrov Ometepe je prostě ráj.

Posted on