Quito hlavní město na rovníku - Ekvádor

Quito hlavní město na rovníku - Ekvádor

EKVÁDOR - Že jihoamerický stát Ekvádor, získal své jméno díky zeměpisné poloze, to ví skoro každý. Tušíte však, jaká je v hlavním městě Quito teplota? Od rovníku (ecuador, equator) ho dělí pouhých 23 kilometrů, a tak se zdá, že se odpověď nabízí sama. Kdo by však sázel na horko, byl by zklamán. Quito bylo Španěly postaveno v roce 1534 na popelu inckého města v nadmořské výšce 2850 metrů. A to už je znát i na rovníku.

Do hlavního města Ekvádoru jsme zavítali v dubnu – teploty se pohybovaly kolem deseti stupňů, každé odpoledne se strhl vytrvalý déšť a noční mlhy si nezavdaly s londýnskými. Všechen nečas nám však vynahradila slunná rána, která dávala vyniknout okolním zeleným kopcům, příjemným ulicím v sevření starých domů a paláců a úžasně zdobeným koloniálním kostelům.

Staré a Nové Quito

Quito se rozděluje na dvě části - starou a novou. Na mapách jsou obě části přesně vyznačené a místní používají zásadně názvy "Quito Nuevo" nebo "Quito Historico". Těžko říct, která část je hezčí, asi záleží na vkusu. Nová je hypermoderní a sexy. Exkluzivní restaurace střídají předražené hotely, pečlivě zastřižené parky a upravené zahrady bohatých vil. Obchody s vyleštěnými výlohami a ozbrojeným hlídačem vysílají jasný signál – nevstupujte, je-li vaše kapsa prázdná. V noci se tu schází místní mládež – z nočních klubů jdou ráno rovnou do školy či do kanceláře. Jsou to ti šťastnější - mají práci a peníze.

Ti ostatní na podobné hlouposti ani nepomyslí. Jejich královstvím je staré koloniální Quito, kde ulice utichají se setměním. Těžko říct, zda proto, že jsou všichni po celodenní dřině utahaní a jdou radši spát, anebo mají jen strach vyjít ven. Jako by tu platil nepsaný zákon: pokud nemáš co na prodej a nejsi odsud, nemáš tu co pohledávat. Ale to pochopíte už během dne. Nám to došlo docela rychle - hned jak jsme zjistili, že nám kdosi nepozorovaně rozřízl batoh. Ne, nic nám z něj nezmizelo - pro zloděje jsou důležité jen cenné předměty, a tak naše knihy, které jsme ten den za padesát dolarů nakoupili, zůstaly uvnitř, jen navždy poznamenané hlubokým zářezem zlodějovy žiletky.

Rozhodně byste však návštěvu této části hlavního města Ekvádoru neměli vynechat. Už jen pro její kulinářské bohatství to za nějaký ten rozříznutý batoh stojí. Staré Quito je plné kaváren a cukráren, do kterých vás nos potáhne pokaždé, když kolem dveří projde číšník s kávou a zákuskem s čerstvými jahodami, smetanou a karamelovými úlomky. Ani restauracím jen tak neuniknete. Majitel vás doslova posadí a přikáže něco objednat. Prý cokoliv. Všechno je dobré. Ochutnat můžete místní i mezinárodní speciality. Mezi ty nejoblíbenější patří grilované kuře, smažené prasečí kůžičky, kuřecí polévka se slepičím pařátkem a samozřejmě ceviche - osvěžující pokrm připravený ze syrových ryb a mořských plodů.

Měli jsme to štěstí, že jsme se do Quita podívali na začátku svatého týdne, což bylo v tomto pobožném milionovém městě opravdu znát. Snad každý metr starých dlážděných ulic pokryly malé stolky, na kterých bylo k sehnání vše, co k svatému týdnu patří - palmové ratolesti a výrobky z nich, dvoumetrové pletené kříže, spirálky se zapletenými květy růží, košíčky z palmových listů a další. Vůně jehličí se mísila s vůní smažených brambor s buřtíčky salchipapas, které zahřejí i tady v horách. Nechybělo ani procesí - Ježíš s křížem, několik svatých, trubači a spousta indiánů v původních krojích. Fotit je dovoleno, ale musíte rychle - procesí totiž na nikoho nečeká. Musí obejít celé Staré Quito.

Co zbylo po Španělích

Kostely v koloniálním Quitu jsou překrásné, nejzdobnější, jaké jsme kdy viděli. Někdy ale není snadné se do nich dostat. Otevírají se jen o svátcích, o nedělích a na ranní bohoslužby, při kterých je zakázáno rušit, obzvlášť jste-li bílý cizinec. Pokud se vám však podaří přesvědčit hlídače u vchodu, že máte stejné právo na vstup jako ta ekvádorská rodina s dětmi před vámi, máte vyhráno. Uvnitř vás obklopí nejen vůně kadidla. Dřevěné vyřezávané stropy se nad vámi klenou jako obrovská krajka pamatující ruce starých koloniálních mistrů. Stěny promlouvají červenou a zlatou barvou, svými obrazy s biblickými výjevy a krásnými mozaikami rozkvetlých květů, které přetékají z jedné stěny na druhou, zaplavují sloupy a ani dveře do kapliček nepřeruší jejich vypravování. Oltáře přitahují pohledy i těch, kteří nevěří - jsou přes dvacet metrů vysoké a z pravého zlata. V kapli vedle vchodu je veliký obětní stůl. Lidé přinášejí koláče, ovoce, květiny, stuhy a stovky svíček a celá kaple je tak ozářená magických mihotavým světlem. Ze tmy vystupují jen osvícené obličeje zaujaté motlitbou.

Lidé z rovníku

Aby byl obrázek Quita úplný, nesmíme samozřejmě zapomenout na jeho obyvatele. Jsou to neuvěřitelně milí lidé, kteří vám kdykoliv přeochotně pomůžou a když jim poděkujete, nepřestanou říkat, že nemáte vůbec, ale vůbec zač. Malé indiánky z blízkých And, které vytrvale žebrají, ať je zima nebo teplo, děti ve školních uniformách a nárožní prodavači, jejichž křik se mísí se zvukem tichých motorů trolejbusů. Když máte štěstí a jste ve správnou chvíli na správném místě, uslyšíte také pouliční zpěváky a jejich krásné lidové písně. O čem zpívají? O lásce. Anebo o Ekvádoru?

Posted on